Průvodce po měsíčním povrchu – 5. Měsíční den

Snímky z videí pořízených Newtonem 114 / 900 a webkamerou ze dne 4. 4. 2014 v čase  20:03 - 20:51 hod. Měsíc je tak ve stáří 5,08 dne. Terminátor postoupil o dalších asi 12° a jeho selenografická poloha je nyní + 30,0 °.

4.4.14 Měsíc u rentgenuJosef Baranka

Na jihu se ukázala celá řada velkých valových rovin a kruhových pohoří. Z nich nás jako první upoutá „náš“ kráter Hagecius  (76 km). Tadeáš Hájek z Hájku, 1525-1600. Český přírodovědec, matematik, lékař a astronom. Na jeho radu byli do Prahy pozváni T. Brahe aj.Kepler. Valy kráteru dosahují výšky na západě 4182 m a na východě 2725 m, dále výrazný kráter Vlacq (89 km). Adriaan Vlacq, asi 1600 – 1667. Holandský knihkupec a matematik, v roce 1628 vydal desetimístné logaritmické tabulky. Svah kráteru vystupuje na západě do výšky asi 2615 m a na východě dosahuje do výšky asi 3100 m. Další je obrovitý kráter, valová rovina Janssen (190 km). Pierre J. C. Janssen,  1824 – 1907. Francouzský astronom, od roku 1875 ředitel observatoře v Meudonu. Kráter je ohromný šestiúhelník se soustavou brázd (Rimae Janssen) a horským masívem na dně kráteru o délce 140 km, zaujímá plochu asi 28 000 km². Celý kráter je však vzhledem k jeho ploše a nízkým valům, dobře patrný jen při šikmém osvětlení. K tomu můžeme přičíst i rozrušení jeho valu jinými krátery.Ze severu to jsou například krátery Metius (88 km), Adriaan Metius, 1571 – 1635, Holandský matematika a astronom a kráter Fabricius (78 km), David Goldschmidt, 1564 – 1617, Holandský astronom - amatér. Směrem k terminátoru kráter Lockyer (34 km), sir Norman Lockyer, 1836 – 1920, Anglický astrofyzik, objevitel helia na Slunci. Nyní si při lepším osvětlení můžeme vychutnat v celé kráse nádherný útvar  Vallis Rheita, zmíněný v minulém díle.

Při svém putování se dostáváme k dalšímu „našemu“ kráteru Weinek (32 km / 3370 m). Ladislav Weinek, 1848-1913. Rakouský astronom, který působil na německé části Univerzity Karlovy a od roku 1883 se stal ředitelem pražské hvězdárny v Klementinu, autor atlasu Měsíce. Ze stínu vychází osvětlené valy valové roviny Fracastorius (124 km). Girolamo Fracastoro, 1483 – 1553. Italský lékař, astronom a básník. V díle Homocentrica se pokusil poněkud těžkopádně nahradit Ptolemaiův systém soustavou homocentrických sfér. Jeho severní val chybí a dno přechází volně do Mare Nectaris (Moře nektaru), kruhového moře  o průměru asi 350 km a ploše 101000 km². Moře nektaru je lávou zatopená střední část měsíční kotliny, jejíž vnější val sleduje Altajský zlom, pozorovatelný až příštího dne.

Nad kráterem Fracastorius  upoutá naši pozornost menší kruhový kráter  Rosse (12 km / 2420 m) William Parsons, lord Rosse, 1800 – 1867. Irský šlechtic, astronom. V Parsonstownu postavil zrcadlový dalekohled o průměru 180 cm. Pomocí něj pozoroval detaily mlhovin a pojmenoval například mlhoviny Soví, Krabí, Dumbbell ((čínka) aj. Na severním okraji  Mare Nectaris  vychází kráter Capella, kterému se budeme věnovat v příštím díle.

 Podíváme se ještě jednou na Mare Fecunditatis (Moře hojnosti) zmíněném v minulém dílu kde si nyní můžeme všimnout zajímavé dvojice kráterů tvořené oválným kráterem Messier (9 x 11 km) a dvojkráterem  Messier A (13 x 11 km, dříve W. H. Pickering) od něhož směřují dva jasné paprsky. Charles Messier, 1730 – 1817. Francouzský astronom, objevitel 14 komet a autor Messierova katalogu hvězdokup a mlhovin. Přehlédneme ještě dvojici kráterů Taruntius  56 km) jehož val je přerušen kráterem Cameron ( Taruntius C o průměru 11 km). ( Oba zmíněné v minulém pokračování).

Nyní se při svém poznávání Měsíce dostáváme na severní polokouli na vycházejícím Mare Tranquillitatis (Moře klidu, název pochází od Riccioliniho) Moře klidu má plochu 421000 km², je tak srovnatelná s Černým mořem na Zemi. Hlavně v západní oblasti Moře klidu jsou četné mořské hřbety a dómy. Jak jsem již psal v minulém dílu při studiu a popisu snímků pro tento díl, jsem byl překvapen když se mně na nich ukázala další mnou ještě nepozorovaná oblast. Minule to byl Vallis Snellus a dnes oblast „hyperbol“ u kráteru Cauchy(12,4 km / 2610 m), Augustin L. Cauchy, 1789 – 1857. Francouzský matematik.  Kruhový a za úplňku velice jasný kráter Cauchy má velice zajímavé okolí. Jsou to zejména ony „hyperboly“ tvořené na severu na sebe navazující dvojici brázd Rima Cauchy o délce 210 km a na jihu, asi 120 km dlouhý zlom Rupes Cauchy, který přechází v trhlinu. Severní stěna vrhá při východu Slunce nápadný stín a při západu Slunce jasně září. Ještě jižněji od Rupes Cauchy jsou dva typické dómy Omega a Tau. Na dómu Omega Cauchy ukáže větší dalekohled vrcholový kráter. Napravo od této zajímavě oblasti, která určitě stojí za pozorování leží Sinus Concordiae (Záliv souzvuku o rozloze 160 km). Na jihu je Záliv souzvuku přerušen oblastí, kterému „dominuje“ nevýrazná troska kráteru da Vinci (38 km) Leonardo da Vinci, 1452 – 1519. Slavný florentinský malíř, sochař, architekt, matematik a technik.

Na severu je pevninská oblast zasahující do Moře klidu Palus Somni (Bažina spánku), která vynikne jako šedavá plocha za úplňku. Od Moře nepokojů je Bažina spánku oddělena jasnými paprsky kráteru Proclus (28 km / 2400 m). Proklos Diadochoz, 410 – 48O n. l. Aténský filozof.   Proclus je mladý polygonální kráter s ostrým obrysem a pětiúhelníkovým tvarem. Má velké albedo, které překonává jen kráter Aristarchos. Dále má asymetrický systém paprsků, který dosahuje do vzdálenosti přes 600 km a vynikne při úplňku, kdy je takřka nepřehlédnutelný.

O něco více na sever leží na „břehu“ Lacus Bonitatis (Jezero dobra o průměru 130 km) výrazný kráter s terasami a centrálním pahorkem Macrobius (64 km). Ambrosius  T. Macrobius, 4 st. N. l. Latinský lingvista, autor komentáře k Cicerovu Scipionovu snu (vize letu ke hvězdám). Val překrývá kráter Macrobius C.  Blíže k terminátoru se rozkládá Sinus Amoris (Záliv lásky), které vybíhá 250 km od okraje Moře klidu. Na jeho severním okraji vychází výrazný kráter s ostrým okrajem, terasami a středovou horou, kráter Römer (40 km), Olaus Römer, 1644 – 1710. Dánský astronom. Jako první určil rychlost světla z pozorování měsíčků Jupitera.  Severně od kráteru Römer se rozkládá rozsáhlá hornatá oblast Montes Taurus (pohoří Taurus o rozloze 500 km, pojmenováno Heveliem)

.

Pomalu se dostáváme přes jezero nepravidelného tvaru  Lacus Somniorum (Jezero snů o rozloze 70000 km², jméno od Ricioliniho) na sever kde leží dvojice kráterů kráterů Hercules (69 km).  Herakles, hrdina řecké mytologie. Hercules je význačný kráter, zatím se dnem ponořeným ve stínu a tak není možné pozorovat tmavé skvrny na jeho dně.  Dále je to  Atlas (87 km), výrazný kráter  na dně se soustavou brázd Rimae Atlas.  Atlas podle řecké mytologie jeden z Titánů. Malá zajímavost, Ricciolli soudil, že Hercules byl astronom žijící kolem roku 1560 př. n. l. a Atlas byl marocký král, astronom žijící kolem roku 1580 př. n. l.

Pomalu se dostáváme na oblast severního pólu a zde narazíme na pravidelný kráter ostrým okrajem  Keldysh (původně Hercules A, 33 km). Mstislav V. Keldyš, 1911 – 1978. Sovětský matematik, předníteoretik a organizátor sovětské kosmonautiky. Ze stínu vychází  Máre Frigoris (Moře mrazu) ale na to jak protáhlé a rozsáhlé toto moře jea s přihlédnutí, k tomu jak malá část z něj je dnes vidět, tak si o něm řekneme raději při dalším dnu. Raději se podíváme na rozpadlou valovou rovinu de la Rue (136 km). Warren de la Rue, 1815 - 1889. Angličan, jeden z průkopníků astrofotografie. A nad ním výrazného kráteru s terasovým valema zatopeným dnem, kráteru Strabo (55 km). Strabón, asi 64 př. n. l. - asi 24 př. n. l. Řecký geograf a hístorik. Zachovala se jeho Geografie, nejvýznamnější dílo svého druhu.   

 Zdroj:

Antonín Rükl Atlas Měsíce

Josef Sadil Měsíc