Putování po Měsíci - Mapy Měsíce

Také na Měsíci určujeme polohu jednotlivých bodů povrchu jako na Zemi. Orientace na Měsíci je však podle jiných pravidel než na Zemi. Za východní okraj Měsíce nepovažujeme onen okraj Měsíce k němuž směřuje měsíční rotace, tedy pravý okraj ( jako na Zemi a planetách) ale jeho levý okraj. Řídíme se tedy při určování světových stran na Měsíci z hlediska pozemského pozorovatele stojícího na severní polokouli a pozorujícího Měsíc. Levý okraj je tedy východní, pravý je západní, horní je severní a dolní je jižní. Středem viditelné měsíční polokoule prochází hlavní poledník a od něj směrem na západ – doprava, počítáme stenografické délky kladné a směrem na východ  -  doleva, délky záporné. Od měsíčního rovníku na sever počítáme stenografické šířky kladné a směrem na jih, šířky záporné.  Počátek měsíčních souřadnic – průsečík měsíčního poledníku s rovníkem, jehož délka a stejně tak šířka je 0° leží přibližně uprostřed Zálivu středu (Sinus Medii). Blízko odtud leží malý kráter Möstig  A (13 km / 2590 m), jehož poloha byla zvlášť pečlivě změřena (základní bod v stenografické souřadnicové síti); poloha 5° 12´ 39,6“ W, 3° 12´ 43,2“.

Galileo Galilei

Podle knihy Josefa Sadila Cíl Měsíc musím doplnit minulý díl o tři jména osobností původem ze Slovenska.http://baranka.blog.idnes.cz/c/388860/Putovani-po-Mesici-Ceska-jmena-na-Mesici.html

Hell -  Maximilian Hell, 1720-1792. Štiavnický rodák a pozdější zakladatel  Vídeňské hvězdárny. Kráter (33 km / 2200 m)

 Stiborius – Andreas Stroberl, 1465-1515. Slovenský hvězdář a teolog. Kráter (44 km / 3750m)

Zach -  Franz Xaver Zach, 1754-1832. Bratislavský rodák astronom. Kráter (71 km)

 A nyní k dnešnímu tématu. Nejstarší pozorovatelé zobrazovali měsíční povrch tak, jak jej viděli ve svých dalekohledech  Poznávání Měsíce dalekohledem se datuje od Galileových pozorování v r. 1610. Viz Gallileiho kresba Měsíce v perexu článku. Kolem poloviny 17. století se objevují první „mapy", nebo spíše kresby Měsíce, zpracované od ruky, bez měření poloh a s podrobnostmi viditelnými srovnatelné s dnešním triedrem. Dnes se používá spíše fotografie, ta má však i své vady. Snímky pořízené v různých libracích můžeme navzájem těžko porovnávat, pro změnu perspektivy, způsobenou librací, se často mění nejen rozměr, ale i tvar určitých detailů.  Na snímcích nám také vadí četné stíny překrývající mnoho podrobností měsíčního povrchu.To mně potkalo v minulém díle kdy jsem hledal kráter Běla, oblast Montes Apenninus jsem zachytil na snímcích často ale našel jsem jen jeden snímek kde kráter doopravdy byl jinak na jednom snímku by se dal s přimhouřením  očí použít a na všech ostatních byl v oblasti kráteru stín. Stále však má kresba nezastupitelné místo, při studiu drobných detailů měsíčního povrchu a proto nemůže fotografie kreslenou mapu nikdy nahradit.

První mapu Měsíce zhotovenou na základě pozorování uveřejnil v roce 1614 Ch. Scheiner a po něm roku 1636 G. Galilei. Jeho mapa, ač z dnešního pohledu hodně jednoduchá, vedla k objevu měsíčních librací. Velice dobrou mapu uveřejnil český hvězdář Maria Šírek z Rheity. Stejného roku uveřejnil svou mapu Van Langrenus, byla ze 30 map měsíční  útvary jsou pojmenovány jmény svatých. Do dneška „přežilo“ pár jmen (Catharina, Cyrillus a Theophilus). Všechny tyto mapy překonala v roce 1647 zveřejněná mapa J. Hevelia (Selenografie aneb Popis Měsíce) se stala takřka na sto let nejlepším zobrazením měsíčního povrchu.  Roku 1651 vydali svou mapu F. M. Grimaldí a G.B.Riccioli. Názvosloví  měsíčních útvarů navržené Heveliem , Grimaldim a Ricciolim na těchto mapách platí v podstatě dodnes. U Montanariho mapy Měsíce z roku 1662 použil autor primitivní mikrometr.  První doopravdy přesnou mapu nakreslil T. Mayer, vyšla až po autorově smrti roku 1775. Rokem 1784 začal povrch Měsíce systematicky sledovat H. Schröter, který chtěl vytvořit mapy tak podrobné pro zachycení případných změn.Výsledkem jeho práce bylo dílo (Selenotopographische Fragmente zur genauen Konntnis der Mondfläche –Selenotopografické zlomky k přesnému seznání povrchu Měsíce). První díl byl vydán  v roce 1791 a druhý v roce 1802. V roce 1824 vyšla první část známého díla (Topgraphie der sichtbaren Mondoberfläche – Topografie viditelného povrchu Měsíce) od W. G. Lohrmanna. Jde o velkou mapu Měsíce v měřítku 1 : 3566400. Uveřejnění všech 25 sekcí se uskutečnilo v roce 1878. Lepší mapu Měsíce vydali roku 1837 W. Beer  a J. H. Mädler (Mapa selenographica). Byla ve stejném měřítku s větším bohatstvím podrobností. V roce 1878 uveřejnil svou mapu Měsíce (Charte der Gebirge des Mondes) J. Schmidt, (průměr 1,94 m)obsahuje 32856 kráterů a 3348 brázd a je v měřítku 1 : 1783200. Autor na ní pracoval 34 let. Přibližně v téže době vydal svou mapu o průměru 61 cm i E. Neison. V pozdějších letech vyšla celá řada map od různých autorů. Například C. Flamarion (1884),T. G. Elger (1895), W. Goodacre (1910), H. P. Wilkins (1924) a K. Anděl v roce 1926 vydal své dílo Mappa selenographica která získala celosvětové uznání. Vydání velké a podrobné mapy Měsíce o průměru 3,4 m připravoval před druhou světovou válkou Ph. Fauth. Z této mapy byly bohužel vydány jen některé speciální části a mapa sama se ve válečných letech ztratila. Podobný osud měla i mapa K. Müllera , která byla nedokončena  když její autor v roce 1942 zahynul. Nedokončena zůstala i nová mapa Měsíce K. Anděla která měla být nová ,zlepšená a doplněná o další podrobnosti doplněné vydání Mappa selenographica. V roce 1951 vydal H. P. Wilkins o průměru 7,1 m ale velkou názorností nevyniká. V té době vydává u nás svou mapu pro amatérské účely J. Klepešta.

 Vzhledem k plánům kosmonautiky bylo potřeba vytvořit mapu Měsíce s většími podrobnostmi, plně se tak využívá fotografické pozorování dalekohledy s větším průměrem. Byl to zejména G. Kuiper pod jehož vedením vznikly čtyři velké fotografické atlasy. Z nich je asi nejlepší čtvrtá, atlas Consolidated Lunar Atlas v roce 1967. Bohužel, bylo vydáno něco málo přes 100 kusů CLA ale na těchto odkazech se můžete na celé toto dílo podívat a je to doopravdy nádherná podívaná.

http://www.lpi.usra.edu/resources/cla/maps/part_i/

http://www.lpi.usra.edu/resources/cla/maps/part_ii/

 Na vysokohorské observatoři Pic-du-Midi v Pyrenejích byly pořízeny tisíce snímků Měsíce jako podklad k měření relativních výšek a výškových profilů pro mapy LAC; tento program probíhal při Manchesterské universitě v Anglii pod vedením našeho proslulého krajana, prof. Zdeňka Kopala. Kopalův příspěvek k mapování Měsíce a přípravě misí Apollo byl tak významný, že po skončení programu Apollo dostal prof. Kopal darem měsíční prach, který vysypal na hrobě Julese Verna v Amiensu. Astronautům by však taková mapa nestačila, bylo by to stejné, jako by si návštěvník Prahy vzal na cestu mapu Evropy. Podrobnější mapování Měsíce začal dopadem  sond, Ranger 7, 8 a 9 v letech 1964-65. Byl to neobyčejný vývojový skok k 1000  x jemnějším detailům: od půlkilometrových útvarů rozlišitelných ze Země k půlmetrovým jamkám a balvanům, viditelným na posledních televizních záběrech, vyslaných sondou před jejím dopadem na Měsíc.  Ze snímků sond Ranger byly odvozeny tři série map RLC (Ranger Lunar Chart) v měřítkách, rostoucích s klesající výškou sond. Pro tři malé oblasti na Měsíci vznikly mapy, měřítkem srovnatelné s našimi turistickými mapami a dokonce i s katastrálními mapami (pro malé části měsíčního povrchu, zachycené krátce před dopadem jednotlivých sond). Snímky z těchto sond zde: http://www.lpi.usra.edu/resources/ranger/. Další snímkování pro program Apollo pokračoval pomocí sond Lunar Orbiter. Pět sond mělo snímat místa předběžně vybraná pro přistávání budoucích expedic Apollo.  Již první tři byly úspěšné, tak bylo rozhodnuto o dvou posledních Lunar Orbiterech, že budou navedeny na polární dráhu a přinesou tak snímky celého povrchu Měsíce. Další mapování proběhlo už v rámci programu Apollo, když byly mapovány zejména rovníkové oblasti (asi 20% z celkového povrchu Měsíce)  z kosmických lodí Apollo 15, 16 a 17. Orbitální moduly těchto expedic byly vybaveny speciálními mapovacími a panoramatickými kamerami s vysokým rozlišením. Odkazem projektu Apollo jsou mimo jiné série přesných topografických map v měřítku 1:250 000 (Lunar Topographic Orthophotomaps, Lunar Orthophotomaps). Byly též aktualizovány a doplněny některé mapy LAC 1:1 000000 v rovníkové oblasti Měsíce. Bohužel, program Apollo byl ukončen předčasně. Odkaz na mapy z  Lunar Topographic Orthophotomap (LTO) je zde: http://www.lpi.usra.edu/resources/mapcatalog/LTO/ . Odkaz na mapy LAC 1:1 000000 zde:  http://www.lpi.usra.edu/resources/mapcatalog/LAC/. Nyní máme vzhledem k přestávce mapování Měsíce čas podívat se na jednu tištěnou. Ne, že by žádná nevycházela, naopak každý rok bylo pár map a atlasů vydáno ale žádná nezaujala až na jednu, tou byl v roce 1990 (cizojazyčně) a v roce 1991 v češtině Atlas Měsíce od Antonína Rükla. Nádherné dílo, které obsahuje podrobnou mapu přivrácené strany Měsíce v 76 sekcích a katalog obsahující více než 1000 pojmenovaných útvarů. Na tuto mapu navazuje osm map libračních oblastí. V textech k mapám jsou biografické údaje o osobnostech, po nichž byly útvary pojmenovány. Dále atlas obsahuje seznam padesáti nejzajímavějších útvarů pro pozorování.  Atlas Měsíce vychází z knihy Kapesní atlas Měsíc, Mars, Venuše, která vyšla cizojazyčně poprvé v roce 1977. Nyní zpět do vesmíru. Na další systematické mapování čekal Měsíc až do roku 1994, kdy sonda Clementine pořídila z polární oběžné dráhy kolem Měsíce přes 2,5 milionu snímků v několika spektrálních oborech, spolu s měřením výšek a dalších parametrů. Jen taková zajímavost sonda, Clementine podala důkaz, že na jižním pólu Měsíce jsou oblasti v trvalém stínu  

 a zároveň, že je v trvale zastíněných kráterech led. Když byl dubnu  1994, vyslán radiový signál který byl po odrazu zachycen pozemskými radioteleskopy. Z charakteru signálu se dalo vyčíst, že odráží rádiové vlny podobně jako ledové plochy. Stránka s mapou zde: http://www.nrl.navy.mil/clm/

Od poloviny roku 2009 mapuje ve vysokém rozlišení povrch Měsíce sonda Lunar Reconnaissance Orbiter . Nejdokonalejší kamerou sondy LRO je kamera NAC - Narrow Angle Camera, která využívá objektiv Cassegrainova typu s průměrem zrcadla 19,5 cm a ohniskovou délkou 700 mm. Na snímcích, které sonda pořídila z výšky 21 až 24 kilometrů nad povrchem Měsíce, je vidět například cestičky v místech, kudy astronauti chodili, nebo nářadí, které tam nechali. I když nejsou fotky tak detailní, aby na nich byly vidět jednotlivé stopy, hovoří o nich odborníci s nadšením.  Jak píše Pavel Gabzdyl v článku Nejdokonalejší fotografická mapa Měsíce

http://www.astro.cz/clanek/4821

Cituji:

Tím však významný zářez sondy LRO do dějin mapování Měsíce zdaleka není u konce! Sonda totiž každý měsíc provádí další sady globálního mapování za různého slunečního osvětlení.

Není pochyb o tom, že sada snímků a map ze sondy Lunar Recconaisace Orbiter definitivně ukončuje analogovou éru mapování Měsíce. Americký lunární nadšenec a autor řady zajímavých textů o Měsíci Charles A. Wood ve svém článku o nových mapách ze sondy LRO dokonce polemizuje nad tím, zda tyto úžasné mapy neoznačují konec pozorovací éry Měsíce vůbec. Odpověď zní ano i ne. Je jisté, že pozorovatel ze Země již žádné zajímavé měsíční detaily neobjeví, na druhou stranu se však může stát svědkem něčeho neočekávaného - třeba záblesku způsobeného drobným impaktem.

 Jsem si jistý, že sem si jistý, že zážitky z vlastního prohlížení a poznávání měsíčního světa, nová data ze sondy LRO ohrozit nemohou. Naopak, alespoň tak budou mít nadšenci lunárních prohlídek k dispozici další užitečné pomocníky!

Stánky LRO: http://www.nasa.gov/mission_pages/LRO/main/index.html#.UtWcx_tUqKI

Mapa přivrácené strany Měsíce ze sondy LRO: http://wms.lroc.asu.edu/lroc_browse/view/WAC_GL000

Americká sonda LRO nyní aktuálnězařadila do seznamu svých pozorovaných cílů také oblast, v níž přistála čínská sonda Chang'e-3.

Zdroj:

Josef Sadil Cíl Měsíc

 Antonín Rükl Příběhy měsíčních map - Astropis 2003/2

 Antonín Rükl Atlas Měsíce

https://the-moon.wikispaces.com/Lunar+Maps