Putování po Měsíci – Záhady

3. února 2014

Dnešní díl putování po Měsíci nebude jen s pomocí mého malého dalekohledu, ale i pomocí úžasných snímků Milana kuhejdy, kdy se podíváme po záhadných oblastech našeho souputníka. Milan Kuhejda vlastní dalekohled Newton 254/1200 na paralaktickém stolku vlastní výroby a používá kamerku s okulárovou projekcí přes okulár 10mm a červený filtr a touto sestavou pořizuje doopravdy nádherné snímky-

Většina „záhadných“ jevů na Měsíci je označována jako LTE (Lunar Transient Events), jsou to krátkodobé jevy na Měsíci. Do roku 2009 bylo těchto LTE pozorováno 1200. První pozorování LTO bylo zaznamenáno v roce 1783, když W. Herschel pozoroval světlou skvrnu. Pozdě ji však. zjistil, že se mýlil a že šlo jen o světlé paprskové krátery (Aristarchus, Copernicus, Kepler) viditelné v popelavém světle. C. Flammarion uvádí v roce 1880, že v končinách na sever od Hyginovy brázdy", nesčetněkrát pozoroval zvláštní proměnlivý šedavý nádech, který může pocházet od mlhy i když sám připouští možnost optického klamu. Dne 2. srpna 1939 pozoroval P. Moore za jinak velmi příznivých pozorovacích podmínek "zřetelné zamlžení" uvnitř valové roviny Schickard. Dne 31. srpna 1944 tu viděl něco podobného i H. P. Wilkins: při pozorování dna tohoto kráteru 8,5 palcovým reflektorem, podlě něj zde bylo vidět jen velmi málo malých kráterů z těch, které tu obvykle viděl, a místo nich tu mohl pozorovat velký počet světlých skvrn silně kontrastujících se svým tmavým okolím. V letech 1865 a 1876 pozoroval E. Neison zřetelné zamlžení uvnitř známé valové roviny Plato. Tento měsíční kráter je vůbec pověstný jako dějiště častých LTE. Hlášeno jich bylo u kráteru Plato, přes 70 pozorování LTE. Nejvíce jich bylo hlášeno u kráteru Aristarchus asi 300 a kolem 25 u kráteru Alphonsus. Tak např. H. P. Wilkins uvádí, že 12. srpna 1944 ve 4 h světového času pozoroval, že dno této valové roviny Plato bylo neobyčejně tmavé. Obvyklé podrobnosti tu nebyly vidět a na místo nich bylo poblíž středu kráteru vidět velkou světlou skvrnu, jejíž jižní okraj zřetelně vystupoval do jisté výše nad dno, kdežto severní její okraj ležel jasně ve stejné úrovni s okolní rovinou. Birt pozoroval prý dokonce uvnitř Platona ojedinělé "světelné záblesky". V roce 1952 se H. P. Wilkins a P. Moore při své návštěvě na hvězdárně v Meudonu u Paříže za jinak výborných pozorovacích podmínek marně snažili nalézt tamním 33 palcovým refraktorem při 460 násobném zvětšení malou kráterovou jamku ve východní části Platona objevenou již dříve W. H. Steavensonem pomocí 28 palcového refraktoru Greenwichské hvězdárny. V ostatních částech této valové roviny bylo naproti tomu vidět značné bohatství detailů. O několik hodin později pozoroval dno Platona americký astronom T. A. Cragg 12 palcovým refraktorem a byl velmi překvapen zjištěním, že uvnitř této valové roviny, kde dříve pozoroval mnoho podrobnosti, není vidět ani jediný detail. Dne 10. února 1949 pozoroval F. H. Thornton "zřetelné zamlženi" v oblasti známé brázdy pobliž kráteru Aristarchus. P. Moore pozoroval dne 20. srpna 1951 podobný jev i uvnitř kráteru Pickering. Všechna tato pozorování však byla překonána dne 21. ledna 1951, kdy americký astronom R. M. Baum oznámil, že pobliž valové roviny Humboldt při jihozápadním okraji Měsíce spatřil "skutečné mračno". Celý úkaz trval asi tři hodiny a pozorovaný objekt během této doby velmi zajímavě měnil tvar. V říjnu 1956 pozoroval americký astronom D. Alter zajímavé zamlžení uvnitř známé valové roviny Alphonsus. Pozorované "zamlžení" postihlo jen některé části tohoto kráteru. Tak např. známou brázdu probíhající podél vnitřního úpatí západního valu nebylo vidět, kdežto ostatní části dna této valové roviny měly svůj obvyklý vzhled. Jak je vidět tak dřívější pozorování je spíše spojeno s pozorováním mlhy nebo oparu, načervenalou září a dnes je za mnohým z jevů LTE i kosmická technika, jako v případě z roku 1985. Kdy byl nahlášen jeden z posledních LTE. Řecký amatérský astronom 23. Května vyfotografoval záblesk na Měsíci. Později se ukázalo, že se jedná o odraz od vojenské meteorologické družice DMSP F 3 a satelit procházel 2-3 obloukové minuty od bodu záblesku. Zatím poslední LTE byl pozorován v neděli 17. března 2013, Kdy na Měsíci zazářil jasný záblesk. Po propočtení zachyceného průběhu úkazu se zdá, že do Měsíce narazil 40 kg meteoroid s průměrem 0.3 až 0.4 metrů, který se pohyboval prostorem s rychlostí kolem 25 km/s. Uvedené hmotnosti a rychlosti nárazu odpovídá výbuch o síle 5 tun TNT.

Jednou z nestarších zpráv o změně na Měsíci je Kunowského zpráva, z roku 1825 o zmizení kráteru Alhazen, která se řešila ještě po 126 letech. V druhé polovině 18 století sledoval podrobně krajinu na západ od Mare Crisium. H. Schröter. objevil „nový“ kráter, který nazval po starém arabském učenci z let 987 – 1038 zlatinizovaným jménem Alhazen. Podle jeho popisu mělo jít o kruhovou rovinu asi 37 km širokou s tmavošedě zbarveným dnem a měl být také dobře patrný, i když připouští, že se jeho vzhled trochu měnil a tak jej používal k určování librace v délce. Roku 1825 oznámil Kunowský, že kráter zmizel. Jelikož kráter nenašel ani J. H. Mädler, který připravoval novou mapu, rozpoutala se kolem toho živá diskuze. Mädler se tehdy nijak nezdržoval a jménem Alhazen prostě pojmenoval jiný kráter (nese ho dodnes). Na další nedorozumění tak bylo zaděláno. Brzy po tom se přihlásili Pastorff a Harding s tím, že Schröterův kráter znovu viděli a vyslovili podezření, že v některých dobách není vůbec viditelný. Toto potvrdil i Köhler z Drážďan (1828), se tomuto problému doopravdy pečlivě věnoval a dále zjistil, že Schröterův kráter se ve skutečnosti shoduje s pahorkem označeným na Beerově - Mädlerově mapě řeckým písmenem alfa. Jeho poloha je 69 °20´E 20° 06´N. Podle Köhlera nejde o kráter, ale ve skutečnosti jde o eliptické údolí sevřené několika pahorky a k blízkému Mare Crisium na více místech otevřené, které podle toho jak je právě vyplněno stínem v závislosti na libraci může být viditelné jako kruhové pohoří nebo není vidět vůbec. Asi za třicet let nato, roku 1862 se pokoušel Schröterův Alhazen znovu objevit anglický astronom Birt. Také on našel "nízké kruhové pohoří"odpovídající Schröterově popisu Alhazena. Tím by se dalo vyprávění o kráteru Alphonsus uzavřít nebýt Mädlerova přiřazení jména Alphonsus jinému kráteru a tak můžeme pokračovat v příběhu. Tvrzení o nastalé změně kráteru Alhazen se traduje nejen v odborné literatuře, ale již od dávné doby i v černých populárně astronomických spisech. V roce 1949 se octlo, bez patřičného komentáře i v populárně astronomickém díle V. G. Fesenkova "Sovremennyje predstavlenija o vselennoj" (Dnešní představy o vesmíru). Bohužel Fesenkov v ní použil větu: "nedávno bylo zjištěno zmizení kráteru Alhazen o průměru 40 km u Moře Nepokojů .. . " Ono slůvko nedávno přinutilo pana Sadila, který ihned nepochopil, že jde o starší vyřešený případ a v tehdejší lunární sekci Československé astronomické společnosti opětovně vyžadoval nová pozorování a fotografování této měsíční krajiny, dokonce i na známé astronomické observatoři v Pulkově byl touto zprávou o zmizeni Alhazena konsternován A. Markov, jemuž také nedošlo, že jde o dávno vyřešený případ Schroterova Alhazena. Jejich výsledek, Alhazel je na stejném místě a je dobře patrný. Tehdy ovšem ještě nikdo z nich netušil,že šlo vlastně o zmizeni docela "jiného" Alhazena.

Příběh Kozyrevova pozorování v ýronu plynu v kráteru Alphonsus. V říjnu roku 1956 zjistil D. Alter, pomocí série fotografií kráteru Alphonsus v modrém a infračerveném světle, že detaily viditelné v tomto měsíčním kráteru byly v modrém světle částečně smazány. Alter usuzoval na možnost, že tento jev vzniká nějakou zvláštní strukturou dna této valové roviny, která způsobuje, že ze slunečního světla, které na ně dopadá, jsou nejvíce rozptylovány právě modré paprsky. Další možnost, která by tento jev vysvětlovala, by byl výron plynu. Alterův objev tak podnítil v roce 1958 N. A. Kozyreva k tomu, aby věnoval zmíněnému kráteru zvláštní pozornost. Proto v říjnu a listopadu toho roku začal systematicky pořizovat jeho spektrální snímky pomoci 50 palcového reflektoru krymské observatoře. Kozyrev byl přesvědčen o tom, že Alterem pozorovaný úkaz měl reálný základ a že také některá dřívější pozorováni "zákalů" a "zamlžení"na Měsíci měla svůj původ v občasných výronech plynů. Na spektrogramech kráteru Alphonsus získaných Kozyrevem před 2. listopadem 1958 nebylo zjištěno nic pozoruhodného. Dne 3. listopadu v 1 h světového času pořizoval Kozyrev nový snímek. Stěrbina spektrografu protínala právě středový vrcholek kráteru a Kozyrev, který současně pozoroval obraz této měsíční krajiny v pomocném dalekohledu, si povšiml toho, že středový vrcholek kráteru Alphonsus byl značně nezřetelný a měl neobvyklé červenavé zabarvení. Další spektrogram byl pořízen mezi 3 h a 3 h a 30 min. světového času. Ve štěrbině spektrografu se opět nacházel středový vrcholek kráteru a Kozyrev byl tentokrát překvapen jeho "neobyčejnou jasnosti a bělostí", která velmi silně kontrastovala s jeho předchozím načervenalým zabarvením. Ke konci expozice Kozyrev najednou konstatoval, že jasnost vrcholku náhle poklesla a nabyla opět své normální hodnoty. Kozyrev sám nepřikládal zprvu svým vizuálním dojmům zvláštní důležitost. Tím větší bylo jeho překvapení, když se po vyvolání spektrogramů ukázalo, že v kráteru Alphonsus se skutečně dělo něco neobyčejného. První snímek ukazoval středový vrcholek ve fialovém světle velmi matně a bylo vidět, že v době expozice došlo k silné absorpci ve fialovém světle, což dosvědčovalo realitu Kozyrevem pozorovaného načervenalého odstínu středového vrcholku. Ještě zajímavější byl druhý snímek, který ukazoval zřetelné emisní spektrum, složené ze série širokých pásů překládajících se přes běžné spektrum středového vrcholku. Je zřejmé, že v době expozice tohoto snímku došlo v dotyčné krajině Měsíce k výronu plynů, který, dle Kozyreva, trval od půl do 2 a půl hodiny. Spektra kráteru Alphonsus pořízená v dalších nocích už byla ale normální.

Nyní se podíváme po nejzajímavějších útvarech na Měsíci

Kráter Clavius (58,4S 14,4W mapa v Rüklově Atlasu Měsíce 72 a 73) Christoph Klau 1537 – 1612. Německý matematik a astronom. Jedna z největších a nejvýznamnějších valových rovin s centrálním horským masívem o průměru 225 km. Val členitý a erodovaný, bez převýšení valu nad okolím kráteru. Malé krátery uvnitř kráteru jsou vhodné pro ověření rozlišovací schopnosti dalekohledu.

Kráter Plato (51,6N 9,3W mapa 3 a 4). Platón, asi 427/28 – 347/48 př. N. l. Řecký filozof. Valová rovina o průměru 101 km s hloubkou kolem 1 km. Vrcholy na východním a západním valu přes 2 km nad dnem. Na dně malé krátery, test pro větší dalekohledy. Podle pana Kuhejdy jsou na jeho snímcích zachyceny krátery o průměru 800 – 900 m.

Kráter Copernicus (9,7N 20,0W mapa 31). Mikuláš Koperník 1473 – 1543. Slavný polský astronom. Kruhové pohoří o průměru 93 km a hloubce až 3760 m. Terasové valy, ploché dno se skupinou středových kopců o výšce kolem 1200 m, výška hřebene valu nad okolní krajinou 900 m. Jasné paprsky jdou do vzdálenosti 800 km.

Vallis Schröteri (26N 51W mapa 18) Johan H. Schröter 1745 – 1816. Německý scénograf. Údolí začíná 25 km severně od kráteru Herodotus. Vychází z kráterové prohlubně, rozšiřuje se na 10 km, pak mění několikrát směr a zužuje se a ve vzdálenosti 160 km se vytrácí.

Vallis Alpes (49N 3E mapa 4 a 12) Jedno z nejznámějších Měsíčních údolí, sevřené horským masívem, dlouhé 160 km s plochým dnem zalitým mořským materiálem. Středem prochází velice úzká, klikatá brázda.

Krátery Messier a Messier A (1,9S 44,1E mapa 48). Charles Messier1730 – 1817. Francouzský astronom. Messier je oválný kráter 9 x 11 km a Messier A (dřive kráter Pickering W. H.) dvojkráter 11 x 13 km, směřují od něj dva jasné paprsky směrem na západ do vzdálenosti 120 km.