Průvodce po měsíčním povrchu – 6,66 Měsíčního dne

Snímky z videí pořízených Newtonem 114/900 a webkamerou ze dne 5. 5. 2014 v čase  21:51-22:13 hodin. Měsíc je tak ve stáří 6,66 dne. Selenografická poloha terminátoru je nyní + 10,6 °. Vlastně povídání o kráterech 6 dne, druhý díl. Nyní k vlastnímu pozorování povrchu Měsíce.

Josef Baranka

V jižní části měsíčního srpku, nacházíme dvojici kráterů. Kráter se zatopeným dnem a valem dosahujícím výšky 3–4 km,  Manzinus (98 km). Carlo A. Manzini, 1599–1677. Italský astronom a filozof. Druhý je Mutus (78 km/3700 m). Vincente Mut (Muth), zemřel  v roce 1673. Španělský astronom a mořeplavec. Oba krátery mají val rozrušený větším množstvím menších kráterů. Asi 180 km severněji leží výrazný kráter Baco (70 km). Roger Bacon, 1214–1294. Anglický vědec, obhájce pozorování a experimentu proti víře v autoritu. Nad ním leží menší kráter Breislak (50 km). Scipione Breislak, 1748–1826. Italský geolog, chemik a matematik. Ještě o kousek výše je kráter s valem přerušeným na severu krátery B a C, kráter Barocius (82 km), který se jen pomalu dostává ze stínu. Francezko Barozzi. 1537-1604 Italský matematik a astronom. Jak jsem psal v minulém dílu, tak si můžete prohlédnout krátery Pitiscus A a Pitiscus E uvnitř „mateřského“ kráteru.

Nad východní části valu kráteru Maurolycus (o kterém si něco řekneme raději v příštím díle) leží dvojice kráterů skoro stejné velikosti. Kráter Buch (54 km / 1440 m). Christian Leopold von Buch, 1774–1853. Německý geolog. Druhý z dvojice je kráter Büsching (52 km). Anton F. Büsching, 1724–1793. Německý geograf a filozof. Trochu na severovýchod se rozkládá kráter Rabbi Levi (81 km). Levi ben Gershom, 1288-1344. Francouzský filozof, astronom a matematik židovského původu. Na dně kráteru Rabbi Levi jsou menší krátery L (12,6 km/2410 m) a kráter Rabbi levi A (12,1 km/1350 m). Na přiloženém snímku jsem ty menší krátery popsal podle knihy pana Rükla Atlas Měsíce ale na stránkách http://de.wikipedia.org/wiki/Rabbi_Levi je snímek s krátery L a A přesně naopak. Nad ním leží podobný kráter Zagut (84 km). Abraham ben Samuel Zaguth, konec 15 stol. Židovský astronom a astrolog ze Španělska. Západně leží Zagut B (32 km / 3410 m). Pod „pohořím Altaj“, zmíněném již v minulém díle leží nepravidelný kráter Pons (44x31 km). Jean L. Pons, 1761–1831. Francouzský astronom, objevitel 36 komet.

Jak jsem psal v minulém dílu, tak dnes se můžeme podívat na trojici kráterů  Catharina, Cyrillus a Theophilus která se ukázuje v celé své kráse. První je značně rozrušené kruhové pohoří, kráter Catharina (100 km/3130 m). Svatá Kateřina z Alexandrie, zemřela roku 307. Patronka křesťanských filozofů. Další je kruhové pohoří s rozrušeným valem, kráter Cyrillus (98 km). Kyrillos, zemřel roku 444. Po Theophilovi biskup alexandrijský. Poslední z této „svaté trojice“ je kruhové pohoří Theophilus (110 km/4400 m). Svatý Theophilos, zemřel roku 412. Alexandrijský biskup od roku 385. Kráter Theophilus, je určitě jedním z nejkrásnějších kruhových pohoří na Měsíci. Jak píše pan Sadil, můžeme jen litovat, že neleží právě uprostřed Měsíce, aby tak vynikla jeho mohutnost a pravidelnost. Hřeben jeho valu vystupuje 1200 m nad okolní krajinu a centrální pohoří dosahuje výšky 1400 m a jeho základna je o rozměrech 38x30 km . Hloubka kráteru Theophilus  je asi 4500 m. Vedle této trojice směrem k terminátoru leží výrazný kráter Tacitus (40 km/2840 m). Cornelius Tacitus, asi 55–120. Římský historik, autor Života Agricoly, Germánie a jiné.

Směrem na severovýchod od Kráteru Cyrillus se nachází menší kráter Ibn Rushd (dříve Cyrillus B, 33 km). Ibn Rušd Averroes, 1126–1198. Arabský filozof, lékař a právník u panovnického dvora v muslimském Španělsku. Ještě o kousek na severovýchod leží nepravidelný kráter s centrální horou, kráter Kant (32 km/3120 m). Immanuel Kant, 1724–1804. Německý filozof, autor nebulární hypotézy o vzniku sluneční soustavy. U kráteru Kant je horský masív o výšce 4000 m a rozloze 30 km hora Mons Penck. Albrecht Penck, 1858–1945. Německý geograf. Toto zákoutí je jak nápadné, tak i velice pohledné. Hora Mons Penck je na okraji Sinus Asperitatis (Záliv drsnosti nebo také bouřlivosti), je to část měsíčního moře, která spojuje Mare Tranquillitatis ze severu a Mare Nectaris  z jihovýchodu. Název vystihuje, že se jedná o oblast, plnou nerovností o průměru asi 180 km. Na západě a východě ji ohraničuje nepravidelný terén.  Toto jméno nebylo součástí původní IAU nomenklatury. Je to jedno ze 120 jmen schválených IAU v roce 1976 podle map z Lunar Topographic Orthophotomap (LTO). Na severním okraji Sinus Asperitatis je nepravidelný kráter Hypatia (41x28 km) Hypatia, zemřela v roce 415. Dcera Theona z Alexandrie, astronomka a matematička. Asi 100 km severozápadně leží výrazný kráter s terasami, kráter Delambre (52 km). Jean B. J. Delambre, 1749–1822. Francouzský matematik a astronom. Byl ředitelem pařížské observatoře a autor známých knih o historii astronomie od starověku do 18. století. Od něj se dostáváme na jižní okraj Mare Tranquillitatis kde leží kruhový kráter s jasným lemem, kráter Moltke (6,5 km/1310 m). Hemuth Karl von Moltke, 1800–1891. Pruský polní maršál. Zasloužil se o vydání Schmidtovy mapy Měsíce.

Nad kráterem Moltke na Moři klidu je místo přistání první výpravy na Měsíc expedici Apollo 11 (Statio Tranquillitatis). Poblíž jsou tři malé krátery Armstrong (4, 6 km), Aldrin (3, 4 km) a Collins (2, 4 km). V té době jediné tři výjimky na přivrácené straně Měsíce, kde jsou měsíční útvary pojmenované po žijících osobnostech. Bohužel, jediný kráter, či spíše náznak kráteru, který mohu pozorovat (Newtonem 114/900) je kráter Armstrong (dříve Sabine A). Neil A. Armstrong, 1930 – 2012. Americký astronaut, let Gemini 8 a Apolla 11. Od místa přistaní je jen kousek ke dvojici kráterů Ritter a Sabine.  Kráter s nerovným dnem, kráter Ritter (31 km). Nese jméno po dvou vědcích. -1. Karl Ritter, 1779–1859. Německý geograf a 2. August Ritter 1826–1908. Německý astrofyzik. Kráter Sabine (30 km), Edward Sabine, 1788–1883. Astronom irského původu.  O 100 km na sever se rozkládá zajímavá oblast Lamont a kráteru Arago s dómy α a β. Kráter Lamont (75 km). John Lamont, 1805–1879. Německý astronom, původem ze Skotska. Nevýrazný útvar nacházející se v oblasti Mare Tranquillitatis je tvořen dvěma zhruba soustřednými kruhy z mořských hřbetů (šířka přibližně 5–10  km), které tvoří jeho nízké okrajové valy (výška asi 100–200 m). Je součástí rozsáhlé sítě mořských hřbetů v této části Mare Tranquillitatis, viditelný je pouze za nízkého slunečního osvětlení, kdy jsou jeho obrysy zvýrazněny stíny. Nad kráterem Lamont leží kráter Arago (26 km). Dominique F. J. Arago, 1786–1853. Francouzský astronom. U kráteru Arago nás čeká fantastická podívaná na dva lunární dómy. Tyto lunární dómy můžeme pozorovat již v menším dalekohledu, už při zvětšení 80x. První dóm označený jako α  Arago leží severně a druhý β Arago leží západně od kráteru Arago. Oba dómy jsou poměrně velké, mají v průměru asi 13 km a ve větších dalekohledech můžeme vidět i podrobnosti na jejich povrchu.

Na terminátoru se pomalu ukazuje kráter Julius Caesar, tomu se budeme věnovat až v příštím díle, kdy bude celý osvětlen. Podíváme se tak na  protáhlý kráter Ross (26 km/1800 m). Pojmenování po dvou osobnostech. James C. Ross, 1800–1870. Britský námořní důstojník a polárník. Podle něho je i nazváno Rossovo moře.  Frank E. Ross, 1874–1966. Americký astronom a fyzik. Výzkum v oboru ultrafialového záření. Od kráteru Ross je kousek k Sinus Honoris (Záliv cti, úcty nebo slávy). Je to vlastně 100 km dlouhý výběžek Mare Tranquillitatis a ohraničující z jihu pohoří Montes Haemus, které pomaličku vystupuje ze stínu. Naši pozornost tak upoutá výrazný kráter, s ostrým okrajem, terasami a středovými horami, kráter Plinius (43 km/2320 m). Gaius Plinius Secundus (starší), 23–79 n. l. Autor encyklopedie Naturalis historia v 37 knihách. Zemřel při zkáze Pompejí. Okolí kráteru při pozorování větším dalekohledem, poskytuje nesmírně zajímavý pohled. Je to hlavně Rimae Plinínius, soustava výrazných brázd o délce 120 km. Na západ od krateru  Plínius vychází výrazný kráter s ostrým okrajem a středovou horou, kráter Menelaus (27 km/3010 m). Meneláos asi 100 n. l. Řecký geometr a astronomz Alexandrie. Autor díla Sfairika o sférické trigonometrii. Na východ od krateru Plínius leží kráter Vitruvius zmíňovaný v minulém díle a co nás dnes zajímá je hora Mons Vitruvius o výšce 2300 m a průměr základny je 15 km. Dále horský masív o délce 50 km  Mons Argaeus. Je pojmenován podle starého názvu hory Mount Erciyes v Kappadokii v dnešním Turecku. Nad kráterem Plínius nacházíme mys Promontorium Archerusia. Nejvýchodnější bod Montes Haemus, (je to poslední  izolovaný vrchol v pravé části tohoto pohoří). Pojmenováno je podle starého jména mysu na jižním pobřeží Pontus Euxinus (Černé moře), které bylo na Heveliově mapě na místě Mare Serenitatis a Mare Tranquillitatis. Tímto mysem se dostáváme k Mare Serenitatis (Moře jasu). Kruhovité moře o ploše 303000 km², co do velikosti je na šestém místě. Je menší než pozemské Kaspické moře, s plochou 370000 km². Ve východní a na jižní části Moře jasu jsou rozsáhlé soustavy mořských hřbetů. V jižní části je to mořský hřbet o délce 50 km, Dorsum Nicol. William Nicol, 1768 – 1851. Skotský fyzik. A soustava hřbetů o délce 290 km, Dorsa Lister. Martin Lister, 1638–1712. Britský zoolog. Nad touto oblastí právě vychází výrazný kráter Bessel (16 km/1740 m). Friedrich Wilhelm Bessel, 1784–1846. Německý astronom, který jako první změřil roční paralaxu hvězdy 61 Cygni (v roce 1838).

Nad horou Mons Argaeus začíná soustava mořských hřbetů  o délce 120 km, Dorsa Aldrovándi. Ulisse Aldrovandi, 1522–1605. Italský přírodovědec. Tato soustava nás přivede k zatopenému kráteru s velmi temným dnem, tvořícím malý záliv v Mare Serenitatis, kráter le Monnier. (61 km/2400 m). Pierre Charles le Monnier, 1715–1799. Francouzský astronom a fyzik. Blíže k terminátoru od Dorsa Aldrovándi  je soustava mohutných mořských hřbetů o délce 130 km, Dorsa Smirnov. Sergej S. Smirnov, 1895–1947. Sovětský přírodovědec. Na vrcholku v horní části Dorsa Smirnov, dříve označované  jako Posidonius γ je malá kráterová jamka o průměru 2 km. Ještě blíže se nachází, či spíše, ztrácí se ve tmě mořský hřbet o délce 110 km, Dorsum Azara. Felix de Azara, 1746–1811. Španělský přírodovědec.  V kráteru Posidonius (zmíněném v minulém díle) si můžeme prohlédnout Rimae Posidonius, soustavu brázd uvnitř kráteru.

Na terminátoru vystupuje značně erodovaná valová rovina Alexander (82 km). Alexander Veliký, Makedonský, 356–323 př. n. l. Státník a vojevůdce, jeho tažení mimo jiné rozšířilo řecké vědění o Zemi. Město Alexandrie, které založil v Egyptě, se stalo vědeckým centrem. Nad ním  leží význačný kráter s terasovými valy, kráter Eudoxus (67 km). Eudoxus, asi 400–347 př. n. l. Slavný řecký astronom, žák Platónův a výborný geometr. Vymyslel systém soustředných sfér rotujících kolem Země a zprostředkujících pohyby nebeských těles. Nad ním je dvojice kráterů Aristoteles a Mitchel. Kráter s terasovými valy, Aristoteles (87 km). Aristoteles, asi 384–322. Řecký filozof, jehož učení ovlivnilo Evropu na mnoho staletí. Kráter Mitchell (30 km). Maria Mitchellová, 1818–1889. Americká astronomka. Nyní se dostáváme k nádherné oblasti Lacus Mortis s kráterem Bürg.  Lacus Mortis  (Jezero smrti, Riccioliniho název). Útvar o průměru 150 km a ploše 21000 km², připomínající zatopený kráter, ze kterého se zachovaly pouze části okrajového valu, nejvíce na západě. Dominantou oblasti je výrazný kráter Bürg  ležící uvnitř jezera, západně od něj se táhnou měsíční brázdy Rimae Bürg (délka až 100 km)a zlomy. Výrazný kráter Bürg (40 km). Johann Tobias Bürg, 1766–1834. Rakouský astronom, teorie pohybu Měsíce. Úchvatnost celé oblast dokreslují dva krátery Mason a Plana ležící na rozhraní Lacus Mortis a Lacus Somniorum. Zatopený, částečně rozpadlý kráter Mason (33x43 km). Charles Mason, 1730–1787. Anglický astronom, asistent na Greenwichské observatoři. Kráter se středovou horou, kráter Plana (44 km). Giovanni A. A. Plana, 1781–1864. Italský astronom a matematik.

Nyní se dostáváme do polárních oblastí Měsíce. První ze zajímavých kráterů je zatopený kráter Kane (55 km/570 m). Elisha K. Kane, 1820–1857. Americký cestovatel. Severněji leží kráter Moigno (37 km). Francois N. M. Moigno, 1804–1884. Francouzský fyzik a matematik. Ještě severněji leží kruhový kráter Neison (53 km). Edmund Neison, 1851–1940. Anglický scénograf. Nyní si můžeme povšimnout v minulém díle zmíněném kráteru Arnold, který je obklopen několika satelitními krátery, z nichž největší Arnold A (57 km), který se dotýká jeho severovýchodního okraje valu. Na poměrně rovném dně bez středového pahorku je zřetelný kráter Arnold F (10 km). O 100 severněji od kráteru Arnold najdeme zatopený kráter Baillaud (90 km). Benjamín Baillaud. 1848–1934. Francouzský astronom. Stejně jak u kráteru Arnold je i zde výrazný kráter na dně, v tomto případě kráter Baillaud E (14 km). Zatím částečně ve stínu je výrazný kráter C. Mayer (38 km). Christian Mayer, 1719–1783. Rakouský astronom.

Zdroj:

Antonín Rükl Atlas Měsíce

Josef Sadil Měsíc